Robert L. Forward: Dračí vejce a Hvězdotřesení (90%)

Vracím se po dlouhé době k recenzi. Ne že bych nečetl, čtu, ale nečtu tak rychle a navíc jsem si evidentně ukousl obrovské sousto – čtu kompletního T.Clancyho – sérii o J.Ryanovi a jeho synovi + vedlejší zápletky. A ještě mi chybí dvě knihy! Tipuju, že celkem to musely být tisíce a tisíce stran. Vždyť jenom samotné Z rozkazu prezidenta má 724 stran – a to je jen jedna kniha snad ze čtrnácti… 🙂

Ale zpět k Dračímu vejci a Hvězdotřesení – tuto dvojici sci-fi knih jsem přečetl na doporučení a musím říct, že mne docela dost zaujaly. V první knize mi přišlo vcelku zdlouhavé, jak byly některé příběhy čílů vcelku natahované a mně přišlo, že nejsou zajímavé – a ne vždycky mi připadaly čtivé. Nicméně i tak to byla fajn kniha.

Teprve u Hvězdotřesení všechno do sebe zapadlo a autor dal knize velkou, obrovskou dynamiku. Rozhýbal hlavní postavy, dvojí zápletka jak lidí, tak čílů, všechno napínavé, nedalo se odhadnout jak to přesně dopadne – možná že až konec byl zbytečně sluníčkový, ale jinak to bylo opravdu fajn. Jediná drobná výtka snad jenom k jejich omlazovací kůře, přijde mi, že by pak ti, co omlazením projdou více než jednou dvakrát – museli mít psychické problémy, jak by jim umírali příbuzní (známí, kamarádi) – na druhou stranu bylo vyřešeno klanem, kdy čílové neměli něco jako rodinu,… takže nakonec mi to až tak nevadilo, nebylo to něco, co by mi přišlo nelogické nebo naprosto rozbíjející knihy (na rozdíl od poslední knihy od Fabiana, Dies Irae).

Technická stránka knihy – pseudovědecké popisy mi taky nevadily, asi protože mám rád StarTrek a tam se občas také používají termíny, které nejsou úplně vědecké, jsou prostě sci-fi. Takže palec nahoru, dávám 9/10.

Peter V. Brett – Tetovaný, pouštní kopí, válka za bílého dne (85%)

Rozhodl jsem se napsat recenzi kompletně za všechny tři knihy, které zatím od tohoto autora vyšly – nepsat recenze jednu po druhé.
Knihy jsou čtivé, mají nápad, tah na bránu a překvapivé zvraty. Hlavní postava první knihy, tetovaný, je jednou z ústředních postav všech zatím vydaných dílů a jsem docela zvědavý, jak to celé skončí. Musím říct, že druhý a třetí díl mi až tak moc neseděly, hlavně dlouhými popisy/žiovotním příběhem dalších hlavních postav – hlavně když je to retrospektivní,… a tak se skáče tam a zpátky v čase,… Hodně věcí je zajímavých, ale mě to spíš to rušilo.
Hlavním motivem knihy je boj nebo přežívání lidstva poté, co jej napadli „démoni“ (v knize se používá termín „jadrnci“ – že se usídlili v jádru planety). Lidstvo si pamatuje jenom ochranné znaky (chrany), které používá k ochraně před těmito démony. Staré chrany, které uměly zabíjet démony jsou ztraceny. No a hlavním motivem je, že takové chrany jedna z ústředních postav nalezne – a co to spustí za reakce v celém světě.

V knihách jsou určité logické nekonzistence – například cestovní kruh, který má zabránit vniknutí „démonů“ – potud ok, dokud se nezamyslíte nad tím, proč by démon nemohl vniknout/zhmotnit se rovnou uvnitř kruhu. Někdy se to v knize zdůrazňuje, jak musí být chraněné nejen město samo, jeho obvodové zdi, případně uvnitř v domech musí být na podlaze prkna, na ulicích jsou chraněné dlažební kostky, ale u cestovním kruhu se to neřeší. To mi moc nesedělo.
Jinak vcelku ok, autor zatím těží z výborného nápadu maximum, řekl bych. Uvidím, až vyjdou další díly, jestli udrží relativní kvalitu, nebo se to „rozbředne“. Zatím existuje spousta možností, jak příběh zamotat tak, aby byl zajímavý,… Dovedu si představit i to, že by jedna z postav „jadrnce“ ovládla. Inu, fakt jsem zvědav.

Robert Fabian: Dies Irae (60%)

Dočetl jsem o Velikonocích knížku, na kterou jsem se velmi dlouho těšil. Nebudu zde prozrazovat nic z jejího obsahu, tedy… pokusím se nic neprozradit.

Kniha splnila na jednu stranu očekávání v ději. Opravdu se stalo to, co jsem čekal, že se stane. Ovšem děj knihy je… psaný jiným stylem. Je rozvláčnější než kterákoliv autorova předchozí kniha. Je tam mnohem méně akce. Mnohem více přemýšlení postav o životě, světě, vesmíru. Je tam víc popisů. Méně záhad. Více podivností.

Mám rád sci-fi, kde nedostanu vysvětlení všeho. Příkladem takové skvělé knihy byla Planeta mezi dvěma slunci. Tam se fakt nevysvětlovalo spousty věcí. Protože holt postavy nevěděly. Ovšem vše se mi zdálo, že se tak mohlo stát. I když čtenář nevěděl proč, nějak se zdálo uvěřitelné, že by to tak mohlo být.

V této knížce se dozvíme hodně věcí a hodně věcí se stane, které jsou,… divné? Nepravděpodobné. Nejsou vysvětlené logicky. Prostě to tak je. Díky tomu se mi nelíbily.

Milý autore… Není nutné vše vysvětlovat. To ne. Ale je nutné, aby se děly věci, které dávají smysl. Zajímalo by mne, jak si jako představuješ, že by děj měl dále pokračovat?

Pokud by měla být kniha v tomto stylu, tak navrhuju, aby se tam objevila nějaká nadpřirozená kočička, co místo party mariňáků, zakousne hlavního zlo-ducha, protože bude mít nadpřirozené schopnosti – a bude zcela imunní vůči jeho zlo-vlastnostem a díky ní budou imunní i všichni mariňáci a tudíž toho zlo-ducha společně zlikvidují. Hurá.

Haruki Murakami: 1Q84 Kniha 3 (85%)Haruki Murakami: 1Q84 Kniha 3 (85%)

Konečně jsem se dostal k tomu, abych přečetl zakončení zatím největšího, nebo možná lépe řečeno – nejdelšího románu Haruki Murakamiho, 1Q84. Třetí kniha je návazným dílem, které pravděpodobně vůbec nemuselo být napsáno. Určitě bylo napsáno dodatečně, s nějakým odstupem. Znovu jsem si přečetl první dva díly a dospěl k názoru, že ty dva díly tvoří ukončený celek, kde sice není jasné, jak to s hlavními postavami dopadne, ale vlastně není nutné to vědět – a tato třetí kniha je trochu „naroubovaná“ na původní ukončený/neukončený, nevysvětlený příběh.

Původně jsem měl odlišný názor, protože jsem věděl, že existuje třetí díl, který zatím v češtině nevyšel, a proto jsem byl přesvědčený, že mi chybí závěr. Zmýlil jsem se, fakt myslím, že jo. Ta kniha měla skončit tím, že si čtenář má domyslet závěr sám.

Samotná kniha vůbec není špatná, je zvláštní, atmosféru dokáže budovat skvěle, příběh má gradaci, ale mám pocit že mu něco chybí. Nebo mu něco přibývá. Aomame a Tengo a jejich příběh dává smysl, spousta záhad, které se v této knize se objasní-neobjasní,…

Hodně se mi líbí, jak autor používá záhadné nebo divné příhody. Neřekne, že jde o kouzlo, nebo nadpřirozeno, nevysvětlí čtenáři jak to doopravdy bylo. Použije náznaky, spojí dvě tři věci dohromady a nechá čtenáře, ať si myslí, co chce. Příklad je – záhadná osoba, která buší na dveře bytů některých hlavních postav a chce vybírat poplatky „NHK“. Osoba, která se přede dveřmi objeví a záhadně zmizí, ale objevuje se. Ve stejnou dobu je otec Tenga, který byl dříve výběrčím NHK, v komatu. Autor neřekne jednoznačně, že je to nějaký druh mentální projekce, jenom to naznačí, jedna z postav to vysloví jako svou domněnku, ale autor to nevysvětlí. Nechá na čtenáři, jak se k tomu postaví. Buď tomu uvěříte, nebo neuvěříte. Autor neřekne, jak to bylo doopravdy, on přece vypráví příběh, pro jehož zápletku odhalení pravdy není důležité…

Takže ano, je tam hodně zajímavých nápadů, autor hýří nápady, které mne baví, ale něco tomu chybělo. Neumím to asi dobře vysvětlit, nejsem schopen to popsat zcela přesně, ale pocitově to není 100 procent.

Kirino Nacuo: Zrůda (70%)Kirino Nacuo: Grotesque (70%)

Kniha je zvláštní. Japonská literatura je zvláštní. 🙂 Asi tak by se to dalo shrnout do jedné věty… Pokud bych to měl rozepsat – tak nejde o detektivní román v pravém slova smyslu. Jde o příběh tří hlavních postav, které se motaly nebo byly v souvislosti s vraždou a buď oběť znaly, nebo s ní byly nějak spjaté.

Román je napsán čtivě, přesto zvláštně – já moc nemám rád knížky, které jsou napsané stylem, jako kdyby je někdo vyprávěl a vypravěč se občas obrací na čtenáře a reaguje na jeho neexistující komentáře nebo otázky. Tady jsem to nějak akceptoval – je to jenom literární forma, až tak zásadně neovlivňuje obsah.

Obsah knihy byl vcelku fajn, líbilo se mi, že vlastně ani jedna z těch hlavních postav není a nebyla nijak zásadně kladná – ale v průběhu knihy pochopíme důvody, proč se postavy chovaly tak jak se chovaly, případně proč vyrostly v takovou osobu – co bylo tím důvodem. A že těch pokřivených a divných osob v Japonsku je…

Možná trochu procenta dolů za vypravěčský styl, možná za rozvláčnost příběhu a méně akce. Plus za vykreslení postav a jejich vícerozměrnost.

Kurt Vonnegut Jr.: Jatka č. 5 (50%)Kurt Vonnegut Jr.: Slaughterhouse-Five (50%)

Tahle kniha Kurta Vonneguta je pro mne prvním dílem tohoto autora. Dostal jsem se nějak do třetiny této krátké knížky a pomaličku jsem víc než samotný děj knihy začínal pozorovat sám sebe, jak odhaduju, kdy tu knížku asi dočtu, v které části knihy jsem… a kdy to proboha skončí. Tak to chodí.

Kniha je, jak jsem potom četl na wikipedii, označována jako protiválečná… Nevím co je na ní protiválečného. Připadá mi ubohá a nezajímavá. Upřímně moc nechápu, co je na této knize „vědecko“fantastické. Spíše ujeté. Možná bych i chápal, že ta knížka mohla mít tak před čtyřiceti lety odezvu – v dobách, kdy se masivně hulila marihuana a lidi chtěli být free a nechtěli válku ve Vietnamu a žili v USA. Jinak… Nuda.

Ještě mám někde připravenou knihu od tohoto autora a teď jen marně přemýšlím, jestli ji odložit na co nejpozdější dobu a protrpět ji, až nebudu mít žádné dobré knihy ke čtení (což se asi nestane), nebo ji přečíst co nejrychleji a zapomenout – a nikdy se k tomuto autorovi nevracet. Nevím. 🙂This Kurt Vonnegut book is a first one I have ever read written by this author. I have been able to get to around one third of this book and observed more myself, how I estimate when this book ends, than this book story itself… So it goes.

I have read some reviews of this book and its summary at wikipedia and found out, its considered to be anti-war book. I have no idea what is in it to be considered as anti-war. I consider it as weak and not-interesting. And honestly I do not understand, what is in this book „science“fiction. Crazy maybe. Maybe I have an idea how this book became popular – forty years ago, at times when marihuana was smoked and people wanted to be free and were against Vietnam war, lived in the US. For us – its boring.

I have somewhere another book written by Kurt Vonnegut and now I cannot decide whether I should postpone reading it after I finish more interesting books (and I have there infinite number of them) or read it as fast as I could and forget about this author and never go back. I really do not know. 🙂

Jonathan Littel: Laskavé bohyně (85%)Jonathan Littel: The kindly ones (85%)

Kniha amerického či myslím americko-francouzského spisovatele Jonathana Littela, laskavé bohyně byla pro mne zjevením, které jsem vskutku nečekal. Hlavní hrdina je odporný hnusák, který ovšem dokáže čtenáře upoutat popisem Hitlerovského Německa a tím, jak uvažuje střízlivě a logicky o nemyslitelných věcech a – vlastně je dokáže objasnit. Dokáže vysvětlit, jak se takové věci mohly dít. Jsou tam scény, které se zjevně musely stát a jsou popsané z té strany těch vykonavatelů těch zrůdností – a vysvětluje, jak si to před sebou a svým svědomím obhajovali.

Kniha je vynikající zhruba do asi šedesáti procent – tím myslím, že kdyby skončila někde po své polovině, byla by asi mnohem více uvěřitelná a mnohem více zkousnutelná – nebo prostě a jednoduše řečeno, lepší. Část popisující Stalingrad a závěr samotné knihy byl podle mne zbytečný, také několik desítek stran popisující jeho sexuální fantazie a podivně úchylné hrátky byly podle mne také zbytečné. To vše se nachází v druhé polovině knihy. Také díky tomu ztrácí kníha u mne svoje hodnocení, jaké by mohla získat, kdyby ji autor ukončil dříve.

Je to opravdu velice působivá kniha napsaná „z druhé strany“, vyprávěna fiktivní postavou německého důstojníka, který nelituje svých činů – byť napsaná nikoliv německým spisovatelem. Pokud jsem měl možnost posoudit, tak autor šel do extrému při popisu situací – všechno vypadá velice, velice věrohodně. A velice, velice přesvědčivě. Rozhodně doporučuji – jde však o knihu opravdu pro dospělé. 🙂The book of an american writer – or maybe french-american writer Jonathan Littel, called The kindly ones was something really unexpected for me. The main characted is a german lieutenant, really disgusting figure of nazi Germany, who is able to catch and mesmerize the reader by his description and explanation of Nazi Germany and how he is able to logically think and explain unexplainable things – and how he sets light on that. He is able to explain, how it was possible, that such things happened. There are scenes, which definitely must have happened, they are explained from the point of view of the executioners and how they were thinking about it, how they explained to themselves why it must have been done, how they defended their behaviour against their conscience.

The book is excellent till its around sixty percent – I mean if it ended just around its half, it would be much more believable, understandable and simply put – better. The part describing the Stalingrad fights and the ending of the book was not good, not usefurl and did not help to the story so much, also the sexual fantasies of the main characted in the second half of this book were… not adding any value. This all is in the second half of the book. And because of all that the book lost some points it could have received.

It is book written really very impressive,… written from „the other side/perspective“, told by a fictive characted of a german officer who does not regret his deeds – though not written by a german author. I believe that the author really explained and described the situations in the second world war in such way – I believe they happened exactly like that. They are very, very believable. I highly recommend this book – but it should be read by adults only. 🙂

John Kennedy Toole: Spolčení hlupců (40%)John Kennedy Toole: A Confederacy of Dunces (40%)

Pokoušel jsem se přečíst tuto knihu už několik let. Vždy jsem začal, přečetl pár stránek, maximálně pár desítek stránek a vždycky jsem ji odložil a nějak nemohl pokračovat. Cítil jsem se trochu provinile, protože znám několik lidí, co věří, že je to dílo génia.

Inu – teď už jsem ji přečetl a tento názor tedy rozhodně nesdílím.

Nesnáším hlavní postavu této knihy. Nevidím na něm nic ani inteligentniho, ani vtipného. Prostě mi nesedí.

Možná jsem kdysi četl knihu, která se této knížce v něčem podobala. Taky jsem ji skoro nedočetl. Autor totiž používá jednu jednoduchou strategii. Tu strategii používá pro celou knihu. Prostě přehání. Každá postava, každý příběh, všechno je přehnané. Díky tomu se dějí divné věci a je o čem psát. Vezmu si lenocha, který je inteligentní, fláká se a nic nedělá? Prostě to přežeňte, udělejte z něj totálního flákače, zneuznaného génia, který absolutně nechce pracovat. A tak vezměte každou postavičku a aplikujte to stejné. Vezměte obvyklou událost, co by se mohla stát a zase přehánějte. Pak to hoďte na papír a vyleze Spolčení hlupců. Tím jsem shrnul děj, obsah knihy i formu.

Někteří se možná dokážou u této knížky bavit. Pravděpodobně budou říkat něco v tom smyslu, že to jenom nechápu, případně nemám nadhled. Nemyslím si to.
Nejsem si vůbec jistý, jestli se to dá číst. Možná kdybych byl neustále pod vlivem alkoholu, nebo byl zhulený.

Chápu, že se tento styl může někomu líbit. Pak si přidejte nějaká ta procenta. Jedno zjištění pro mne osobně – konečně vím, kde vzal M.Viewegh inspiraci a používá ji v každé knížce, co vyprodukuje. Jeho díla jsou děsivá – tohle je alespoň originál, který používá pro svou tvorbu.I have tried to read this book for several years now. I have always started and after a few pages, maybe few dozens of them I always stopped and could not continue. I felt a bit ashamed, because I know some people who believe that this book is a work of genius.

I do not share this opinion.

I hate the main character. I do not see it neither amusing, nor funny. I do not like him.
Maybe I have read similar book once, few years ago – and I did not like it as well. The author uses one simple strategy which I do not like. This strategy is following. Exaggerate. Every character, his or her story is exaggerated. Everything the people in this book do, is exaggerated. Strange situations because of this strategy emerge.
Some people find these situations funny. I do not.

I do not even consider them readable.

I understand that this strategy could be liked by some people, in such case increase yourself the rating by few stars.

One finding for me – I finally know, where M.Viewegh (czech author I hate) found his inspiration and uses it in each and every book he writes. But he is really bad – this is at least original.

P.D.James: Zahalte jí tvář (60%)P.D.James: Cover her face (60%)

Kniha je typickou detektivkou, jak jsem koneckonců očekával. Líbilo se mi, jak byly jednotlivé postavy popsány, jak jejich vnitřní úvahy autorka vysvětlila a jak ovlivňovaly jejich jednání. Postavy byly uvěřitelné, chovaly se tak, jak bych mohl věřit, že by se mohly chovat, kdyby se ta vražda skutečně stala. Představivost autorky je obrovská a líbilo se mi, že ani jedna z postav nejednala podle šablony. Ani jedna z postav nebyla ani černá, ani bílá. Každý měl něco co chtěl skrýva, něco, o čem přemýšlel a o něčem se rozhodoval.
Hezky napsáno.

Možná, kdyby se mi líbily detektivky, dal bych vyšší hodnocení, ale pro mne, kdo detektivky nemiluje jenom tak samotné, to bylo tak-tak. Hezká detektivka, ale jinak nic.

Pokud máte rádi detektivky, nebo je dokonce milujete, přidejte si dvacet až třicet procent.The book is typical criminal novel I have expected. I liked the way, how the characters were described, how their inner thoughts were presented and how they have influenced their behavior. The characters were believable, they behaved as it actually might have happened. Imagination of the author is great and I liked that neither of the characters was in a sort of stereotype. None of the characters was either white or black. Each have something to hide, something to think about and something to decide. Its nicely written.

Maybe, if I liked criminal novels, I would give higher, but for me, the person who does not like criminal novels per se, it was so-so good. Nice criminal novel, but otherwise nothing there.

If you like or even love criminal novels, add twenty or thirty percent.

Justin Cronin: Přechod (80%)Justin Cronin: The passage (80%)

Velký a dlouhý román Justina Cronina jsem, přiznám se, četl dvakrát. Jednou v rychlosti, přeskakoval jsem nějaké stránky a ačkoliv se mi příběh jako takový líbil, přišlo mi, že je nevyrovnaný. Části, kde bylo spousty akce a kde se toho dělo možná až moc se střídaly s částmi, které se podle mého soudu docela táhly.

Proto jsem se rozhodl knížku si přečíst nakonec ještě jednou a v klidu se zaměřit na celou knihu, včetně jejích pomalejších částí. A upřímně – po druhém přečtení se můj pocit a následné hodnocení knihy nijak nezměnilo. Je to úctyhodně dlouhý, vcelku dost nadprůměrný horror / post-apokalyptické sci-fi. Ovšem, román ani zdaleka není dokonalý.

Některé věci mi tam nesedí. Jsou tam smotané dohromady části, které vypadají jako „science“ s jednoznačným „fiction“, nebo – bohužel, možná by se dalo říct, s křesťanským náboženstvím. Zatím to není až tak znát, ale jsou tam určité náznaky – lidem se dopředu zdá ve snu, co se stane, nebo je ve snu navštíví někdo mrtvý, nebo se odvolávají na boží prozřetelnost, odkazy na Noemovu archu a tak… Naštěstí v této knížce toho není „nadkritické“ množství. Ještě jsem to zkousnul. Ale už toho bylo tolik, že jsem to začal vnímat jako rušivý element.

Knížka nemá jasného hlavního hrdinu, případně to, že autor vás nechá si nějakou postavu oblíbit… a pak ji bez výčitek zlikviduje. Přitom mi připadá, že je to docela škoda. Mnohdy pracně buduje pozadí nějaké postavy, dokáže ji vcelku dobře popsat, vysvětlit její chování,… a pak ji jen tak nechá umřít. Trochu to u mne způsobovalo to, že jsem se asi od půlky knížky už bál se nějak do knihy ponořit, protože jsem pořád čekal, která postava umře jako další.

Jasně, asi je to schizofrenní, líbí se mi, když postavy nejsou nesmrtelní nezničitelní superhrdinové, když jde víc o příběh (například Písně ledu a ohně,…), ale na druhou stranu mám rád, když ty postavy neumírají jenom tak, lusknutím prstů. U tohoto románu je to zase takový druhý extrém, postavy umírají rychle a často.

Zběsilá akce v poslední části knihy (mluvím o té části útěku z Azylu) podle mě není napsaná dobře, nebo není přeložená dobře (to neumím posoudit). Je to natolik rychlé, že nestíháte sledovat co se přesně děje. Navíc je to takové divné. Byl jsem zmatený kde je kdo, proč lezli na konec vlaku, pak zase zpět do lokomotivy, ta část s tím autem a přeskakování mě zmátla natolik, že jsem přestal chápat kdo co a proč dělá… Možná jsem to měl číst se stoprocentním soustředěním, což jsem nemohl, ale… No nic moc. Následná smrt jednoho z putujících byla taky více než dost divná…

Taky rozhodnutí Amy o viru… Každé rozhodnutí, že se dobrovolně vzdám nějaké potenciální výhody, nebo přesněji tu výhodu dokonce zničím, to je zhovadilost nejvyššího kalibru. Něco jako když hlavní postava filmu Titanic hodí na konci filmu diamant do moře. Prostě na mne to působí, jako kdyby někdo na ten příběh zvejšky na…l. Jo, jasně, je to autorovo právo napsat cokoliv – ovšem mne, čtenáře, to naštvalo hodně.

I tak ale platí, že jsem zvědav na druhý díl.Big and long novel The passage of Justin Cronin I read, I admit, twice. Once I read it quite quickly, I have jumped over some pages and although I liked the story, I feel it was not balanced. There were action parts, with maybe too much action, mixed up with very slow parts, for me maybe over-too-slow.

I decided in the end to read the book once again and to focus on all the parts, even the slowest ones. Honestly – my feeling after the second reading about the book did not change. It is very long, quite above average horror / post-apocalyptic sci-fi. But, the novel is definitely not perfect.

I did not like some things. There are mixed parts which look like pure „science“ with parts which are „fiction“, or – unfortunately I would say not only fiction, but christian religious. Maybe these parts were not over-used, but they are definitely there – like people dream about things which happens in future, Amy and the uproar in zoo (unexplained), some characters are visited by dead, Noe arch is mentioned… I would say it not „above critical mass“ amount. I digested it. But these things vere used so many times, I started to dislike it.

The book does not have a clear main character, the author lets you like some character and then… kills it. Even in some cases when it seems unnecessary. In many cases he tries to describe the background of some character, motives,… and lets it die. It has caused for me that I have felt distant with the book, because I was afraid to dive in the book and start liking anyone, as waited who will die as next.

Yes, maybe I am schizophrenic, I like when the characters are not undestructible superheroes, I like story more (e.g. in Songs of ice and fire,…), but on the other hand I do not like when the characters die just like that. And this novel is in the second extreme. The characters die quickly and often.

The action part in the ending of the book (I mean the part describing the escape from Asylum) is not written good, or maybe not translated good (I really do not know). It is so fast, I was not able to follow precisely what is going on. And it is strange. I was confused who is where and why did they try to get to the end of the train, then back to the beginning, then the car, jumping there, I really was not able why and what is doing who. Maybe if I have read it with full concentration, which I did not… Well I did not like it. Then the following death of one of the people in the group was more than strange…

Then the Amy´s decision about the virus… Each decision to give up on potential advantage or even destroying such advantage is the highest stupidity I believe. Something like when the main character of the Titanic movie throws the diamant to the ocean. For me this is like the author is pissing on his readers. Yes, I agree, the author has the right to write anything he wants, but me, as a reader – I do not have to like it.

Still I am quite interested how the story will continue in the next volume.