Justin Cronin: Přechod (80%)Justin Cronin: The passage (80%)

Velký a dlouhý román Justina Cronina jsem, přiznám se, četl dvakrát. Jednou v rychlosti, přeskakoval jsem nějaké stránky a ačkoliv se mi příběh jako takový líbil, přišlo mi, že je nevyrovnaný. Části, kde bylo spousty akce a kde se toho dělo možná až moc se střídaly s částmi, které se podle mého soudu docela táhly.

Proto jsem se rozhodl knížku si přečíst nakonec ještě jednou a v klidu se zaměřit na celou knihu, včetně jejích pomalejších částí. A upřímně – po druhém přečtení se můj pocit a následné hodnocení knihy nijak nezměnilo. Je to úctyhodně dlouhý, vcelku dost nadprůměrný horror / post-apokalyptické sci-fi. Ovšem, román ani zdaleka není dokonalý.

Některé věci mi tam nesedí. Jsou tam smotané dohromady části, které vypadají jako „science“ s jednoznačným „fiction“, nebo – bohužel, možná by se dalo říct, s křesťanským náboženstvím. Zatím to není až tak znát, ale jsou tam určité náznaky – lidem se dopředu zdá ve snu, co se stane, nebo je ve snu navštíví někdo mrtvý, nebo se odvolávají na boží prozřetelnost, odkazy na Noemovu archu a tak… Naštěstí v této knížce toho není „nadkritické“ množství. Ještě jsem to zkousnul. Ale už toho bylo tolik, že jsem to začal vnímat jako rušivý element.

Knížka nemá jasného hlavního hrdinu, případně to, že autor vás nechá si nějakou postavu oblíbit… a pak ji bez výčitek zlikviduje. Přitom mi připadá, že je to docela škoda. Mnohdy pracně buduje pozadí nějaké postavy, dokáže ji vcelku dobře popsat, vysvětlit její chování,… a pak ji jen tak nechá umřít. Trochu to u mne způsobovalo to, že jsem se asi od půlky knížky už bál se nějak do knihy ponořit, protože jsem pořád čekal, která postava umře jako další.

Jasně, asi je to schizofrenní, líbí se mi, když postavy nejsou nesmrtelní nezničitelní superhrdinové, když jde víc o příběh (například Písně ledu a ohně,…), ale na druhou stranu mám rád, když ty postavy neumírají jenom tak, lusknutím prstů. U tohoto románu je to zase takový druhý extrém, postavy umírají rychle a často.

Zběsilá akce v poslední části knihy (mluvím o té části útěku z Azylu) podle mě není napsaná dobře, nebo není přeložená dobře (to neumím posoudit). Je to natolik rychlé, že nestíháte sledovat co se přesně děje. Navíc je to takové divné. Byl jsem zmatený kde je kdo, proč lezli na konec vlaku, pak zase zpět do lokomotivy, ta část s tím autem a přeskakování mě zmátla natolik, že jsem přestal chápat kdo co a proč dělá… Možná jsem to měl číst se stoprocentním soustředěním, což jsem nemohl, ale… No nic moc. Následná smrt jednoho z putujících byla taky více než dost divná…

Taky rozhodnutí Amy o viru… Každé rozhodnutí, že se dobrovolně vzdám nějaké potenciální výhody, nebo přesněji tu výhodu dokonce zničím, to je zhovadilost nejvyššího kalibru. Něco jako když hlavní postava filmu Titanic hodí na konci filmu diamant do moře. Prostě na mne to působí, jako kdyby někdo na ten příběh zvejšky na…l. Jo, jasně, je to autorovo právo napsat cokoliv – ovšem mne, čtenáře, to naštvalo hodně.

I tak ale platí, že jsem zvědav na druhý díl.Big and long novel The passage of Justin Cronin I read, I admit, twice. Once I read it quite quickly, I have jumped over some pages and although I liked the story, I feel it was not balanced. There were action parts, with maybe too much action, mixed up with very slow parts, for me maybe over-too-slow.

I decided in the end to read the book once again and to focus on all the parts, even the slowest ones. Honestly – my feeling after the second reading about the book did not change. It is very long, quite above average horror / post-apocalyptic sci-fi. But, the novel is definitely not perfect.

I did not like some things. There are mixed parts which look like pure „science“ with parts which are „fiction“, or – unfortunately I would say not only fiction, but christian religious. Maybe these parts were not over-used, but they are definitely there – like people dream about things which happens in future, Amy and the uproar in zoo (unexplained), some characters are visited by dead, Noe arch is mentioned… I would say it not „above critical mass“ amount. I digested it. But these things vere used so many times, I started to dislike it.

The book does not have a clear main character, the author lets you like some character and then… kills it. Even in some cases when it seems unnecessary. In many cases he tries to describe the background of some character, motives,… and lets it die. It has caused for me that I have felt distant with the book, because I was afraid to dive in the book and start liking anyone, as waited who will die as next.

Yes, maybe I am schizophrenic, I like when the characters are not undestructible superheroes, I like story more (e.g. in Songs of ice and fire,…), but on the other hand I do not like when the characters die just like that. And this novel is in the second extreme. The characters die quickly and often.

The action part in the ending of the book (I mean the part describing the escape from Asylum) is not written good, or maybe not translated good (I really do not know). It is so fast, I was not able to follow precisely what is going on. And it is strange. I was confused who is where and why did they try to get to the end of the train, then back to the beginning, then the car, jumping there, I really was not able why and what is doing who. Maybe if I have read it with full concentration, which I did not… Well I did not like it. Then the following death of one of the people in the group was more than strange…

Then the Amy´s decision about the virus… Each decision to give up on potential advantage or even destroying such advantage is the highest stupidity I believe. Something like when the main character of the Titanic movie throws the diamant to the ocean. For me this is like the author is pissing on his readers. Yes, I agree, the author has the right to write anything he wants, but me, as a reader – I do not have to like it.

Still I am quite interested how the story will continue in the next volume.

Miroslav Žamboch: Drsný spasitel (85%)Miroslav Žamboch: Rough savior (85%)

Knihu Miroslava Žambocha jsem otevíral s nevelkým očekáváním, přeci jenom jde rozsahově o román. A dosud jsem byl přesvědčený, že autor moc romány psát neumí…

Na jednu stranu jsem se v tom přesvědčení utvrdil, na druhou stranu jsem se zmýlil. Vyřešili to vcelku hezky – předpokládám, že nakladatel, nebo redaktor doporučil a vymyslel řešení – které částečně funguje.

Kniha je rozdělena do několika, myslím čtyř nebo pěti, kapitol. Každá kapitola je jeden příběh. Nejde tudíž o kapitolu v románovém slova smyslu, ale o jeden příběh, jednu delší povídku, v posledním případě bych snad i řekl kratší novelu. Povídky jsou propojené tématem, že hlavní hrdina neví kdo je, nevzpomíná si – a snaží se na to přijít.

Putuje post-apokalyptickým světem, plným drsného násilí, démonů, oživlých nemrtvých (upírů), bohů a bůhvíčeho ještě. Jedna kapitola – jedna zastávka, jeden příběh, jedna story.

Žamboch je mistr povídek, má velkou představivost, takže jsem se vcelku bavil. Někdy se mi zdálo, že to už přehání, hlavní hrdina byl na můj vkus už až moc „drsný“, nesmrtelný, sice zranitelný, ale v podstatě nezničitelný.

Pokud čtenář nečeká filosofickou knihu, která by ho měla něčím zásadním obohatit, ale naopak oddychovku, plnou akce, nápadů… a zábavy, tak se bude velice bavit. Opravdu. A nápad, že Ostrava se mění v zamrzlé peklo… Je fajn. A pan spisovatel Žamboch dokáže přesvědčivě a zábavně takové peklo popsat.I opened this book of Miroslav Žamboch with not so big expectations, because it looks to be quite long novel. And.. I was convinced that this author cannot write novels…

One the one hand I have confirmed myself this expectation, on the other hand I was wrong. They have solved the issue nicely – I mean the author and the editor or the publisher. I believe some recommendation was given to Zamboch which works partially.

The novel is divided into four or five chapters. Each chapter is one story. I can say that each chapter is a story, or very short novel, not a chapter as it is considered as standard in a novel. These stories are connected with one theme – the main character does not remember who he is and he is trying to find it out.

He travels through post-apokalypti world, full of violence, demons, undead (vampires), gods and who-knows-what-else. One chapter – one stop, one story.

Žamboch is a master in short stories, he has great imagination, I enjoy his stories very much. I had a feeling he is pushing it too much in some cases, because the main character was too much „rough“ for me, he did not die, vulnerable, but indestructible.

In case the reader does not expect filosofical book, which should give him something to think about, but on the contrary a book full of fun, action, ideas… and violence, in such case it is great book. Really. And you really will enjoy the idea that Ostrava is changed into frozen hell… You can trust me, Mr. Žamboch can write pretty convincingly and you will enjoy his vision of frozen hell – as I did.

Jiří Kulhánek: Cesta krve (80%)Jiří Kulhánek: The bloody way (80%)

Knihu Jiřího Kulhánka, Cestu krve, jsem otevřel hlavně proto, abych si odpočinul od série Jo Nesba a jeho antihrdiny. Cesta krve začíná velice zábavně, skoro bych řekl, až úžasně. Hned od začátku knížky jsem se bavil vtipem autora, jeho hlavního hrdiny a knížka získala slušný švih.
Musím říct, že hlavní hrdina mi byl sympatický a asi do první poloviny knížky vcelku uvěřitelný. Od půlky knížky trošku knížka ztratila. Změnila se z poměrně zábavné post-apokalyptické scifi v méně inteligentní a méně zábavnou akční-survival-horror-mlátičku. Druhý díl spíše navázal na díl první. Přesto, sumasumárum mě to velice bavilo.

Hlavní hrdina je sice téměř nesmrtelný, ty věci, které přežil asi přežít nešly, přesto je přežil,… A v podstatě se z knížky slušně rozjeté stal takový slabší brak. Přesto, slušná oddychovka pro ty, co jim nevadí, že kolem poletují litry krve, sem tam nějaký ten mozek a stovky, tisíce nábojnic.

Přečetl jsem i neoficiální a neautorizovaný třetí díl, který už nenapsal p. Kulhánek – a upřímně řečeno, autor navázal na styl druhého dílu tak dobře, že bych skoro ani nepoznal že to nedopsal samotný autor prvních dvou dílů. A upřímně – závěr, zakončení si ty dvě knížky zasloužily a to tímto získaly, takže celkově spokojenost.

Pokud hledáte kvalitní literaturu, odečtěte si od hodnocení 50-60 procent.I have read the book of Jiri Kulhanek, The bloody way, mainly because I needed a break from the Jo Nesbo series, with his anti-hero. The book has great start, almost amazing. I enjoyed the jokes of the author, his hero and the book had great pace in the beginning. I liked the hero and he seemed to be quite believable, at least in the first half of the first book.

Since that the book started to deteriorate a bit. It changed the genre from the funny post-apocalyptic scifi to something like not so much intelligent, less funny action-survival-horror-slash. And the second volume continued in this trend. Still I have to say I have enjoyed it quite much.

The main hero can not be killed, the things he has survived could not have been survived, but still he did,… And the book with a promising start was changed into weaker junk book. Still, quite nice relaxing book for those who do not mind gallons of blood, some brains flying around and hundreds, thousands of empty case cartridges.

I have read the third, unofficial and not authorized third volume, not written by Kulhánek – and honestly, the new author has continued in the style so well, I would not be able to recognize the author change. Honestly, the books have needed some ending and they got it by this third volume, so I am satisfied now.

In case you look for high quality books, reduce the valuation by 50-60 percent.

Miroslav Žamboch: Líheň (95%)Miroslav Žamboch: Líheň (95%)

Další kniha od Miroslava Žambocha není rozhodně psaná vážně. Řekl bych, že si autor tak trochu dělá ze svých čtenářů šprťouchlata. Ale pokud přistoupíte na jeho hru, tak se budete ohromně bavit.

Jde vlastně o příběh kde je hlavní hrdinkou žena, vysokoškolská asistentka, nebo snad doktorandka na FSTV v Praze, která se náhodou připlete do pouličního přepadení,… a pak už následuje lavina událostí, která ji nese v čase dál a dál… Kolem se děje stále více neuvěřitelných věcí, s ní se začnou také dít neuvěřitelné věci,… a vy se budete stále více bavit.

Výběr jmen hlavních postav je zábavný, jistě za tím je dost skrytých významů. Ale tím se máte koneckonců bavit také.

Knížka podle mého názoru kvalitou vyrovnává, nebo překonává zahraniční literaturu tohoto ražení. Oproti brakové zahraniční literatuře má ale dvě základní plus – děj se odehrává v Praze,… a je to napsáno vcelku inteligentně.

Je zjevné, že knihy mají být poctou Jiřímu Kulhánkovi a jeho Nočnímu klubu. Bohužel, tyhle knížky jsem zatím nečetl, byť je mám v seznamu knih na přečtení… Určitě se k nim ale prokoušu.

Jde o brakovou, zábavnou literaturu. Pokud máte na něco takového chuť,… tak to určitě patří mezi to nejlepší, co kdy bylo napsáno v tomto žánru. Samozřejmě celosvětovou literaturu to ale neovlivní. 🙂Another book written by Miroslav Žamboch is definitely not meant seriously. I would say the author makes jokes of its readers, at least a bit. But if you accept his game, you will enjoy it very much.

The main character of this book is a female, a college assistant, probably PhD. student of a Sport university in Prague,… She becomes a victim of a street robbery by accident… and then the stream of events starts… and carries her in time, and beyond… Around her are happening more and more incredible things, also with her start happening impossible things … and you will have more fun on every page.

The selection of the names of main characters is entertaining, they certainly have hidden meanings. But after all, you should have fun with this as well.

The book in my opinion is coping with, or even overcoming this kind of literature. In comparison to standard pulp literature it has two basic pluses – the story takes place in Prague, … and it is written quite intelligently.

It is obvious that the book is considered as a tribute to Jiří Kulhánek´s Nightclub books. Unfortunately I have not yet read these books, although they are in my list of books „to read“… I’m sure I will get to them eventually.

It is an example of pulp science-fiction, entertaining literature. If you would like to read something entertaining, not hard,… then these books rank among the best ever written pulp fiction books. Of course, the worldwide literature is not going to be affected by these books. 🙂

Cormack McCarthy: Cesta (100%)Cormack McCarthy: The road (100%)

Tato depresivní kniha je určitě jednou z nejlepších knížek, co jsem četl v posledních pár letech. Kniha je o putování otce a syna krajinou post-apokalyptické Země. Autor přišel s nápadem, že po nějaké katastrofě (což mohla být atomová válka, dopad meteoritu) zahalila Zemi tma, či přítmí díky velkému množství popela a prachu v ovzduší. I další požáry, které pak propukly, moc nepomohly.

Autor ve mně dokázal probudit obrovský pocit deprese díky tomu, jak popisoval krajinu, zemi zničenou, vyrabovanou, vyjezenou. Ve tmě, kdy všechno přestalo růst není už místo ani pro zvířata. Z lidí se staly zvířata, co ještě občas najdou někde nějaké zbytky. Kdo chce přežít, musí mít buď štěstí, nebo musí přijít o své lidství.

S jakou samozřejmostí představuje autor postavy, které přišly téměř o veškeré své zábrany! Kanibalismus, otroci, mužští prostituti, prostitutky, co je člověk schopen a ochoten udělat pro to, aby přežil?

A co musí udělat otec, aby jeho vlastní syn přežil cestu, na kterou se vydali? Na cestu na jih, za trochu větším teplem? Nebylo by nakonec lepší skoncovat se životem svým i svého syna, tak jak to udělala jeho matka?

Upřímně řečeno, ta knížka mi nepřišla tak realistická v té všudypřítomné zimě, chladu a přítmí. Pak jsem si ale říkal, že přeci – můžeme vědět, co by se stalo, kdyby na Zemi dopadla nějaká větší kometa? Však z historie víme, že i výbuch sopky může způsobit chladnější zimy (a nejenom to, že nelétají pár týdnů letadla nad Evropou)…

Příběh je kupodivu zakončen částečně optimisticky, což mne překvapilo – ale není to nijak rozebráno do detailu. Konec je otevřený. Ale nemám z něj pocit, že by se autor chtěl k románu nějak vrátit jeho pokračováním – a to je, myslím, dobře.