Peter V. Brett – Tetovaný, pouštní kopí, válka za bílého dne (85%)

Rozhodl jsem se napsat recenzi kompletně za všechny tři knihy, které zatím od tohoto autora vyšly – nepsat recenze jednu po druhé.
Knihy jsou čtivé, mají nápad, tah na bránu a překvapivé zvraty. Hlavní postava první knihy, tetovaný, je jednou z ústředních postav všech zatím vydaných dílů a jsem docela zvědavý, jak to celé skončí. Musím říct, že druhý a třetí díl mi až tak moc neseděly, hlavně dlouhými popisy/žiovotním příběhem dalších hlavních postav – hlavně když je to retrospektivní,… a tak se skáče tam a zpátky v čase,… Hodně věcí je zajímavých, ale mě to spíš to rušilo.
Hlavním motivem knihy je boj nebo přežívání lidstva poté, co jej napadli „démoni“ (v knize se používá termín „jadrnci“ – že se usídlili v jádru planety). Lidstvo si pamatuje jenom ochranné znaky (chrany), které používá k ochraně před těmito démony. Staré chrany, které uměly zabíjet démony jsou ztraceny. No a hlavním motivem je, že takové chrany jedna z ústředních postav nalezne – a co to spustí za reakce v celém světě.

V knihách jsou určité logické nekonzistence – například cestovní kruh, který má zabránit vniknutí „démonů“ – potud ok, dokud se nezamyslíte nad tím, proč by démon nemohl vniknout/zhmotnit se rovnou uvnitř kruhu. Někdy se to v knize zdůrazňuje, jak musí být chraněné nejen město samo, jeho obvodové zdi, případně uvnitř v domech musí být na podlaze prkna, na ulicích jsou chraněné dlažební kostky, ale u cestovním kruhu se to neřeší. To mi moc nesedělo.
Jinak vcelku ok, autor zatím těží z výborného nápadu maximum, řekl bych. Uvidím, až vyjdou další díly, jestli udrží relativní kvalitu, nebo se to „rozbředne“. Zatím existuje spousta možností, jak příběh zamotat tak, aby byl zajímavý,… Dovedu si představit i to, že by jedna z postav „jadrnce“ ovládla. Inu, fakt jsem zvědav.

Haruki Murakami: 1Q84 Kniha 3 (85%)Haruki Murakami: 1Q84 Kniha 3 (85%)

Konečně jsem se dostal k tomu, abych přečetl zakončení zatím největšího, nebo možná lépe řečeno – nejdelšího románu Haruki Murakamiho, 1Q84. Třetí kniha je návazným dílem, které pravděpodobně vůbec nemuselo být napsáno. Určitě bylo napsáno dodatečně, s nějakým odstupem. Znovu jsem si přečetl první dva díly a dospěl k názoru, že ty dva díly tvoří ukončený celek, kde sice není jasné, jak to s hlavními postavami dopadne, ale vlastně není nutné to vědět – a tato třetí kniha je trochu „naroubovaná“ na původní ukončený/neukončený, nevysvětlený příběh.

Původně jsem měl odlišný názor, protože jsem věděl, že existuje třetí díl, který zatím v češtině nevyšel, a proto jsem byl přesvědčený, že mi chybí závěr. Zmýlil jsem se, fakt myslím, že jo. Ta kniha měla skončit tím, že si čtenář má domyslet závěr sám.

Samotná kniha vůbec není špatná, je zvláštní, atmosféru dokáže budovat skvěle, příběh má gradaci, ale mám pocit že mu něco chybí. Nebo mu něco přibývá. Aomame a Tengo a jejich příběh dává smysl, spousta záhad, které se v této knize se objasní-neobjasní,…

Hodně se mi líbí, jak autor používá záhadné nebo divné příhody. Neřekne, že jde o kouzlo, nebo nadpřirozeno, nevysvětlí čtenáři jak to doopravdy bylo. Použije náznaky, spojí dvě tři věci dohromady a nechá čtenáře, ať si myslí, co chce. Příklad je – záhadná osoba, která buší na dveře bytů některých hlavních postav a chce vybírat poplatky „NHK“. Osoba, která se přede dveřmi objeví a záhadně zmizí, ale objevuje se. Ve stejnou dobu je otec Tenga, který byl dříve výběrčím NHK, v komatu. Autor neřekne jednoznačně, že je to nějaký druh mentální projekce, jenom to naznačí, jedna z postav to vysloví jako svou domněnku, ale autor to nevysvětlí. Nechá na čtenáři, jak se k tomu postaví. Buď tomu uvěříte, nebo neuvěříte. Autor neřekne, jak to bylo doopravdy, on přece vypráví příběh, pro jehož zápletku odhalení pravdy není důležité…

Takže ano, je tam hodně zajímavých nápadů, autor hýří nápady, které mne baví, ale něco tomu chybělo. Neumím to asi dobře vysvětlit, nejsem schopen to popsat zcela přesně, ale pocitově to není 100 procent.

Jonathan Littel: Laskavé bohyně (85%)Jonathan Littel: The kindly ones (85%)

Kniha amerického či myslím americko-francouzského spisovatele Jonathana Littela, laskavé bohyně byla pro mne zjevením, které jsem vskutku nečekal. Hlavní hrdina je odporný hnusák, který ovšem dokáže čtenáře upoutat popisem Hitlerovského Německa a tím, jak uvažuje střízlivě a logicky o nemyslitelných věcech a – vlastně je dokáže objasnit. Dokáže vysvětlit, jak se takové věci mohly dít. Jsou tam scény, které se zjevně musely stát a jsou popsané z té strany těch vykonavatelů těch zrůdností – a vysvětluje, jak si to před sebou a svým svědomím obhajovali.

Kniha je vynikající zhruba do asi šedesáti procent – tím myslím, že kdyby skončila někde po své polovině, byla by asi mnohem více uvěřitelná a mnohem více zkousnutelná – nebo prostě a jednoduše řečeno, lepší. Část popisující Stalingrad a závěr samotné knihy byl podle mne zbytečný, také několik desítek stran popisující jeho sexuální fantazie a podivně úchylné hrátky byly podle mne také zbytečné. To vše se nachází v druhé polovině knihy. Také díky tomu ztrácí kníha u mne svoje hodnocení, jaké by mohla získat, kdyby ji autor ukončil dříve.

Je to opravdu velice působivá kniha napsaná „z druhé strany“, vyprávěna fiktivní postavou německého důstojníka, který nelituje svých činů – byť napsaná nikoliv německým spisovatelem. Pokud jsem měl možnost posoudit, tak autor šel do extrému při popisu situací – všechno vypadá velice, velice věrohodně. A velice, velice přesvědčivě. Rozhodně doporučuji – jde však o knihu opravdu pro dospělé. 🙂The book of an american writer – or maybe french-american writer Jonathan Littel, called The kindly ones was something really unexpected for me. The main characted is a german lieutenant, really disgusting figure of nazi Germany, who is able to catch and mesmerize the reader by his description and explanation of Nazi Germany and how he is able to logically think and explain unexplainable things – and how he sets light on that. He is able to explain, how it was possible, that such things happened. There are scenes, which definitely must have happened, they are explained from the point of view of the executioners and how they were thinking about it, how they explained to themselves why it must have been done, how they defended their behaviour against their conscience.

The book is excellent till its around sixty percent – I mean if it ended just around its half, it would be much more believable, understandable and simply put – better. The part describing the Stalingrad fights and the ending of the book was not good, not usefurl and did not help to the story so much, also the sexual fantasies of the main characted in the second half of this book were… not adding any value. This all is in the second half of the book. And because of all that the book lost some points it could have received.

It is book written really very impressive,… written from „the other side/perspective“, told by a fictive characted of a german officer who does not regret his deeds – though not written by a german author. I believe that the author really explained and described the situations in the second world war in such way – I believe they happened exactly like that. They are very, very believable. I highly recommend this book – but it should be read by adults only. 🙂

John Kennedy Toole: Spolčení hlupců (40%)John Kennedy Toole: A Confederacy of Dunces (40%)

Pokoušel jsem se přečíst tuto knihu už několik let. Vždy jsem začal, přečetl pár stránek, maximálně pár desítek stránek a vždycky jsem ji odložil a nějak nemohl pokračovat. Cítil jsem se trochu provinile, protože znám několik lidí, co věří, že je to dílo génia.

Inu – teď už jsem ji přečetl a tento názor tedy rozhodně nesdílím.

Nesnáším hlavní postavu této knihy. Nevidím na něm nic ani inteligentniho, ani vtipného. Prostě mi nesedí.

Možná jsem kdysi četl knihu, která se této knížce v něčem podobala. Taky jsem ji skoro nedočetl. Autor totiž používá jednu jednoduchou strategii. Tu strategii používá pro celou knihu. Prostě přehání. Každá postava, každý příběh, všechno je přehnané. Díky tomu se dějí divné věci a je o čem psát. Vezmu si lenocha, který je inteligentní, fláká se a nic nedělá? Prostě to přežeňte, udělejte z něj totálního flákače, zneuznaného génia, který absolutně nechce pracovat. A tak vezměte každou postavičku a aplikujte to stejné. Vezměte obvyklou událost, co by se mohla stát a zase přehánějte. Pak to hoďte na papír a vyleze Spolčení hlupců. Tím jsem shrnul děj, obsah knihy i formu.

Někteří se možná dokážou u této knížky bavit. Pravděpodobně budou říkat něco v tom smyslu, že to jenom nechápu, případně nemám nadhled. Nemyslím si to.
Nejsem si vůbec jistý, jestli se to dá číst. Možná kdybych byl neustále pod vlivem alkoholu, nebo byl zhulený.

Chápu, že se tento styl může někomu líbit. Pak si přidejte nějaká ta procenta. Jedno zjištění pro mne osobně – konečně vím, kde vzal M.Viewegh inspiraci a používá ji v každé knížce, co vyprodukuje. Jeho díla jsou děsivá – tohle je alespoň originál, který používá pro svou tvorbu.I have tried to read this book for several years now. I have always started and after a few pages, maybe few dozens of them I always stopped and could not continue. I felt a bit ashamed, because I know some people who believe that this book is a work of genius.

I do not share this opinion.

I hate the main character. I do not see it neither amusing, nor funny. I do not like him.
Maybe I have read similar book once, few years ago – and I did not like it as well. The author uses one simple strategy which I do not like. This strategy is following. Exaggerate. Every character, his or her story is exaggerated. Everything the people in this book do, is exaggerated. Strange situations because of this strategy emerge.
Some people find these situations funny. I do not.

I do not even consider them readable.

I understand that this strategy could be liked by some people, in such case increase yourself the rating by few stars.

One finding for me – I finally know, where M.Viewegh (czech author I hate) found his inspiration and uses it in each and every book he writes. But he is really bad – this is at least original.

Kahtryn Stockett: Černobílý svět (98%)Kahtryn Stockett: The help (98%)

Román Kathryn Stockett jsem četl kvůli doporučení a rozhodně můžu říct, že jsem nelitoval. Kniha mne dokázala vtáhnout do děje hned od začátku, jak stylem, tak obsahem. Knížka je rozdělená do kapitol, které vyprávějí děj z pohledu vždy jiné „hlavní“ postavy. Takže nejde ani tak o knihu s jedním hlavním hrdinou, nebo hrdinkou, ale o vyprávění příběhu, nebo souboru příběhů, které se udály zhruba ve stejném čase.

Každá z hlavních postav má nějakou minulost, nějakou snahu o to vyrovnat se s událostmi, které knížka popisuje. Líbí se mi, jak jsou postavy vykresleny, jak každá z hlavních hrdinek „vypravuje“ trošku jiným stylem a také, že se postavy v průběhu knížky trochu vyvíjejí. Nejsou zamrzlé, opravují si svoje názory.

Snad jediné mínus celé knihy, kvůli kterému nedávám stoprocentní hodnocení, je hlavní záporná postava, Hilly. Zaprvé, protože je přliš mladá na to, aby měla tak výsadní postavení – tomu nevěřím. Zadruhé, protože je příliš záporná a absolutně se v celé knížce ani nepoučí, ani nezmění své názory… No prostě zmrzne. Neříkám, že by měla prohlédnout a změnit se, ale ta postava mohla už za děje celé knihy trochu poopravit své názory, nebo změnit taktiku, chování, jednání, něco. Podle mne to bylo nepravděpodobné.

Jinak mi knížka přišla velice, velice zábavná a přesto, že jde cítit, že jde o fikci, tak mi přišla dost uvěřitelná. Není to rozpor?

Musím sehnat film a zkouknout…The novel of Kathryn Stockett, The help I read because of recommendation and I definitely have to say I did not regret it. The book dragged me into the story from the beginning, with its style and its content. The book is divided into chapters, which tell the story from the point of view of different „main“ character. This book does not have because of that one main character, but four of them and is more focused on telling the story, or sum of life stories, which happened roughly around the same timeframe.

Each of the main characters has its history, they try to cope with the events described in the books. I like the way how the characters were described, how each of them tells its story with its specific style and the characters are developing. They can change their opinion, they are not like frozen.

The only drawback of this book, why I do not give full hundred is the main bad character, Hilly. First, I believe she is too young to be so highly treated in the society in the sixties – I do not believe it. The second reason is – she is too bad and she does not learn from her mistakes, she does not change their opinions… She is the frozen one. I do not say she should completely change, but the character could have at least corrected their opinon, change the tactics, behaviour, or something. Its not believable that someone is so rigid for so long.

I found this book very enjoyable and even though you can feel it is a fiction, I found it quite believable. Is it in the contrary?

I have to get and watch the movie…